Přechod Brenty
Jak to začalo…
Kamarádka měla sen zkusit ferraty a podívat se do Dolomit a tak proč nevyrazit rovnou do jedné z nejkrásnějších oblastí italských Dolomit – masivu Brenta.
Vypracovala předběžný plán cesty, který počítal s pěti dny cestování po známé stezce Via delle Bocchette, která se vine skrze celý skalní masiv Brenta. Plán se mi líbil a tak jsme oslovili pár kamarádů a nakonec v celkovém počtu 5 lidí domluvili termín a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím a zážitkům.
Den 1. – Cesta
Bylo nás pět…a tak jsme s troškou skromnosti obsadili jedno auto, kufr naplnili batohy a vyrazili kolem 18h večer směr Itálie. Protože se náš tým skládal ze 2 kluků a 3 holek, tak jsme usadili dámy na zadní sedačky a nechali si zajistit catering během cesty (tímto děkuji za výborné buchty, řízky a obsluhu 😉 ). Cesta utíkala rychle, silnice byly přes noc prázdné a až na jednu dost silnou bouřku, která nás chytla u Brna se jelo parádně. Cestu dlouhou 1000 km jsme zvládli s krátkými přestávkami za 12h. Projeli jsme čtyřmi zeměmi (Česká republika, Rakousko, Německo, Itálie) se spotřebou krásný 1 energeťák na 500 km 🙂 Dorazili jsme do malé vesničky Campo Carlo Magno.
Den 2. – Výchozí bod chata Vallesinella
Po příjezdu do sedla Campo Carlo Magno jsme po krátké přestávce rozhodli, že se posuneme ještě o pár kilometrů dále do známe vesnice Madonna di Campiglio a vyjedeme autem až k chatě Rifugio Vallesinella (1513 m.n.m.). Tady jsme nechali za drobný poplatek 17€ auto na další 4 dny a plni elánu (i když unaveni z cesty) vyrazili s batohy k prvnímu záchytnému bodu naší ferratové cesty – k chatě Rifugio di Tuckett.
Při příjezdu bylo počasí ještě trochu deštivé, ale žádná velká bouřka se nechystala a tak jsme během necelých 4h vystoupali po stezce 317 s mezi zastávkou na chatě Casinei až k naší (pro tento den) cílové stanici – chatě Rifugio del Tuckett v krásné výšce 2270 m.n.m.
Všichni jsme si rádi sundali batohy, které od některých z nás měly i přes 20kg a odpočinuli si. Ale protože bylo krátce po poledni, rozhodli jsme se, že nebudeme trávit zbytek dne jen na chatě a vydali se na malý okruh vyzkoušet naše ferratové sety. Batohy jsme nechali na pokoji, který jsme měli v chatě předem objednaný a pouze s minimem věcí (trocha oblečení, sladkostí a vody) vyšli na stezku 303 a 315. Cesta vedla kolem krásné věže Castelletto Superiore (2700 m.n.m.) přes kratší ferratu až k sedlu Bocca di Tuckett (2613 m.n.m.) a odtud jsme sestupovali sněhovým polem zpět k chatě. Dali jsme si večeři, kterou jsme si na zádech donesli a zasloužené pivo v místní hospůdce za „lidových“ 5€ a šli spát. Odpočinek před dalším dnem bylo opravdu potřeba.
Den 3. – Od Rif. del Tuckett k Rif. Alimonta
Ráno jsem si nastavili budíky na 7 hodin, udělali si vydatné snídaně v podobě ovesných kaší, müsli a čínských polévek, uklidili pokoj a vyrazili směr chata Alimonta.
Trasu k sedlu Bocca di Tuckett jsme zvolili po stejné ferratě jako den předtím, protože drápat se po sněhovém poli nahoru se nám s těžkými batohy nechtělo. Cesta v „plné polní“ nebyla už tak svižná a tak jsme po cca 2h došli k rozcestníku v sedle a vydali se konečně na plánovanou ferratu Via delle Bocchette Alte k chatě Rifugio Alimonta. Trasa je dle průvodce dlouhá cca 4,5h, ale to je zřejmě počítáno s marathonskými běžci bez zátěže.
Cesta stoupá poměrně strmě nahoru po skále a přes několik žebříků. Počasí v horách se mění velmi rychle a tak jsme si chvíli užívali neskutečné výhledy do údolí oblečeni jen v tričku a vzápětí neviděli na skálu a oblékali si mikiny a bundy. Opravdu není radno podceňovat oblečení a i uprostřed letních prázdnin je třeba počítat s teplotami okolo 5°C a mnohdy i méně.
Stezka vedla dále přes dlouhé skalní římsy, které mnohdy nebyly širší než na délku chodidla. O to více jsme si však tyto úseky užívali a byli rádi, když jsme zase stáli pevně na „širokém“ chodníku ve výšce stále lehce pod 3000 m.n.m. Během cesty kolem nejvyšší věže podle které se i celý masiv jmenuje – Cima Brenta (3150 m.n.m.) se dostaneme do výšky 3004 m.n.m. a pomalu zase klesáme.
Potkali jsme dvojici poláku, kteří se s námi dali do řeči a ptali se nás na cestu. Po společném prozkoumání mapy, ochutnání naší slivovice a drobné svačince jsme usoudili, že máme před sebou ještě poměrně velký kus cesty a tak jsme vyrazili. Čas se neúprosně blížil večeru a jít ferratou s čelovkami není žádná velká legrace. Polská dvojice byla stále před námi a protože paní měla zřejmě trochu strach z výšek, tak nás při sestupu trochu zdržovala…no co se dá dělat, v některých situacích prostě spěchat nemá smysl.
Poslední úsek této ferraty byl v podstatě kolmý sestup asi 300m stěny pomocí spousty a spousty dlooouhých žebříků. Byl to náročný sestup hlavně pro naše něžná pohlaví ve skupině, kdy holky projevily značnou dávku odhodlání a se zbytky sil tyto žebříky slezly až dolů, kde na nás čekalo další ledovcové pole, suť a po dalších 30min konečně vytoužená chata Alimonta.
Ubytování jsme neměli předem objednané, ale naštěstí měli nějaká volná místa v pokoji. Bylo krásné počasí a tak jsme se s Honzou rozhodli, že budeme spát venku, pěkně pod širákem na čerstvém vzduchu. Holky jsme nechali ubytovat se na pokoji a po večeři jsme si šli všichni dát další zasloužené pivo a spát.
Den 4. – Od Rif. Alimonta k Rif. Tosa e T. Pedrotti
Po probuzení do slunečného rána, další vydatné snídani a důkladném namazání opalovacím krémem jsme opět vyrazili do dalšího dobrodružství. Chata Tosa e Tomasso Pedrotti měla být svižnou chůzí 3,5h daleko. Neměli jsme na ten den nic víc v plánu, takže jsme nějak nespěchali a v klidu si užili podívanou v podobě zásobování chaty pomocí vrtulníku 🙂
Ferrata Via delle Bocchette Centrali začínala výstupem přes sněhové pole do sedla Bocca degli Armi (2749 m.n.m.) a odtud jen s poměrně malým převýšením přes skalní římsy dál. Nemohlo samozřejmě chybět téměř povinné focení s nádhernými panoramaty světlých masivů skal a bílých mraků. Celá cesta byla poměrně jednoduchá bez výrazně náročných vzdušných úseků. Prošli jsme kolem Cima Brenta Alta (2960 m.n.m.) a Cima Brenta Bassa (2809 m.n.m.) do sedla Bocca di Brenta (2552 m.n.m.) a odtud už jen mírným chodníčkem cca 15 min k chatě Rifugio Pedrotti (2491 m.n.m.).
Tentokrát jsme byli rychlejší a tak jsme po teplém obědě, který nám s láskou připravili na chatě vyrazili ještě na procházku do dalšího sedla Sella della Tosa (Cima Tosa je nejvyšší věží celé oblasti s výškou 3173 m.n.m.). Stejnou cestou jsme se vrátili na chatu, kde jsme už v klidu povečeřeli a dali si místní víno. Narazili jsme zřejmě na nějakou italskou oslavu a tak jsme celý zbytek večera poslouchali italsko-anglické karaoke v podání lehce podnapilých hostů…a pak zavřeli bar 😉
Den 5. – Sestup
Poslední den nás čekal už jen sestup zpět k chatě Vallesinella, kde jsme měli zaparkované auto. Měli jsme tedy spoustu času a nikam nespěchali. V klidu jsme se najedli, sbalili a kolem 10h vyrazili na cestu dolů.
Stezka vedla ze sedla Bocca di Brenta přes chatu Rifugio Ai Brentai k chatě Casinei a dál už jen k našemu parkovišti. Ukazatel říkal, že trasa bude trvat přibližně 3 hodiny a většinu času se opravdu jen sestupovalo.
Bohužel, jak to bývá…když už člověk jde zpět, tak přestává být opatrným. A co čert nechtěl, tak při jednom úseku, kde se šlo přes velké kameny se kamarádce jeden kámen pod nohou zvrtnul a ona tak hodila ladnou šipku mezi šutry. Svou hlavou naštěstí narazila dobře a tak se tomu obřímu balvanu nic nestalo a přírodní bohatství pro další generace zůstalo zachováno. Tržnou ránu na stehně jsme odborně ošetřili leuko-stehy a rozbitý loket přelepili náplastí…
Proto NIKDY NEPODCEŇUJTE TERÉN a VŽDY NOSTE S SEBOU LÉKÁRNIČKU!!!
Zbytek cesty jsme sešli bezpečně s helmami na hlavách k všeobecnému pobavení ostatních kolemjdoucích…ale JISTOTA JE JISTOTA 🙂
Drobná komplikace nastala ještě u auta, kdy po nabalení kufru a pohodlného usazení do sedaček k dlouhé cestě zpět jsme zjistil, že baterka se rozhodla odpočívat a se startérem ani nehla. Naštěstí jsem měl připravené startovací kabely (ano, pod všemi batohy v kufru) a partička místních Italů nám pomocí malého Citroenu pomohli auto opět probudit k životu. Scénář se opakoval ještě při dalších 2 zastávkách při cestě zpět do Ostravy…Šťastný konec příběhu nastal kolem 5h ráno v neděli, kdy jsme dorazili domů a mohli jít konečně zase spát 😉
Závěr
Dle mého skromného názoru se výlet až na pár drobností, které nakonec byly stejně spíš dobrým námětem pro historky k ohni, velmi vydařil. Osobně mám italské Dolomity velmi rád a Brenta nabízí spoustu možností, jak si je opravdu užít. Ať už se jedná o krásnou přírodu, nádherné výhledy nebo si člověk chce vyzkoušet a projít zajištěné cesty Via Ferrata, tak Brenta je tím pravým místem, kde se vždycky rád vrátím.
Všichni členové naší výpravy se něčemu přiučili…
Ať už to byly základy pohybu na ferratách, správných způsobech jištění…tak i něco o počasí, vybavení do hor a bezpečnosti. Všichni už teď ví, že…
- NIKDY NEPODCEŇUJTE POČASÍ
- VŽDY BUĎTE OSTRAŽITÍ
- VŽDY NOSTE LÉKÁRNIČKU
- NIKDY NEPŘECEŇUJTE SVÉ SÍLY
Těším se na další dobrodružství…
Perník